Červen 2012

PHOTOGRAFICKÁ DROGA - 8.ČÍSLO

25. června 2012 v 20:59 | Jannie |  PHOTOGRAFICKÁ DROGA
S "mírným" zpožděním opět přidáváme číslo. Hezky se bavte.

OBSAH



VÝPLODY NAŠEHO FOŤÁKU



STORY



PSACÍ STROJ



JANNIE



ELLA



INFO


Cestování...

24. června 2012 v 17:41 | Jannie |  Téma týdne
Pardon, že to zveřejňuju podruhé, ale neoznačila jsem to jako téma týdne :DD

...časem. Tohle téma mě z nějakého důvodu vždycky zajímalo. Shlédla jsem pár filmů, napsala pár povídek. Návrat do budoucnosti všechny tři díly, Proud času, Návštěvnící či Stroj času jsou bezpochyby skvělé filmy na tohle téma. U Stroje času se mi hodně zalíbila scéna jeho dlouhé cesty do budoucnosti, kdy se příroda kolem nezadržitelně měnila a on tam seděl neposkvrněný zubem času. Když se na ty filmy dívám, vždycky mám pocit, že to nějakým způsobem lze. Samozřejmě, většina lidí říká, že je to naprostý blábol a cesta časem je zkrátka nemožná. Ale co náš starý dobrý Albert Einstein? Díky jeho teorii relativity by to vlastně šlo. Avšak pouze do budoucnosti, ale zpátky ne. Jenže, kdo má dneska stroj rychlejší než světlo nebo si snad doma na trávníku jen tak pěstuje černou díru? Nikdo.
Mrzí mě, že všechny logické závěry vyvrací mojí fantazii tuto skutečnost, ale já stále věřím, že to nějak lze. Člověk by přece měl věřit i v nemožné, pokud má na to silnou vůli. Vždyť si představte jak by to bylo nádherné vrátit se do minulosti, podívat se, jak žili naši předkové, čím se bavili. Nebo být svědky důležitých okamžiků v historii. Například já bych strašně chtěla vidět Libuši při jejím vidění, pokud byla tato žena skutečná, to jak z jediné iluze vytvořila nádherné město, na něž může být každý Čech právem pyšný. Nebo hlavní osobnosti naší země, jako Karla IV. nebo T.G. Masarika. Zkrátka cestování v čase skrývá nevídané možnosti, o nichž se nám sice může jen zdát, ale sny jsou to krásné. Alespoň prozatím.
Budoucnost bych nejspíš vidět nechtěla. I v dnešní době je lidstvo natolik zkažené, až se bojím, že (vzdor mnohým názorům) místo na pozici pokrokových a civilizovaných tvorů se ženeme do záhuby. Proto bych si nepřála vidět, do čeho se to vlastně řítíme. Zda bude budoucnost dobrá či zlá, to záleží právě na nás. My ji totiž tvoříme. Hlavní prioritou jsou peníze a zisk a doba nás nutí tuto prioritu mít. Takže spatřit člověka na pokraji zkázy, jak hubí sám sebe a naši matičku Zemi, díky, nechci. To se raději podívám jak se z Australoputhecusa stal Homo sapiens sapiens, člověk předvěký. Nebo na praotce Čecha.
Nyní jsem vám tedy vylíčila, jak si já představuji to pravé cestování. Jelikož jsem mnoho zemí nenavštívila (Chorvatsko zná každý druhý), bylo by tedy zbytečné líčit nudné pobyty u moře. Alespoň víte, co si přeje jeden obyčejný človíček z Česka. Získat stroj času a vrátit se do dob, kdy příroda nebyl NP či CHKO nebo městský park, ale nádherná krajina porostlá stromy a živá a dýchající.
A co my víme. Třeba někdy nějaký chytrý človíček ten stroj vynalezne. Ale to už je budoucnost.

Všechno tak rychle utíká...

20. června 2012 v 12:07 | Jannie |  Deníček


Čas je k nám ke všem neúprosný. Běží neustále kupředu, nikdy se nezastaví, nikdy se nevrátí zpět. Představuju si ho jako muže v kondici, který má neustále chuť běžet. A on běží dál a my se vláčímě za ním se svými osudy a břemeny.
Připadá mi to tak, jelikož jsem si opravdu myslela, že poslední rok s mojí třídou potrvá dlouho. Klidně i celou věčnost. Začátek roku byl plný nadšení a očekávání, kolik vzbudíme pohoršení a stížností naším nemravným chováním během roku. Jak budeme zlobit učitele, jakkoliv jim znepříjemňovat výuku a kazit si dobré pověsti. Avšak téměř vše z toho vzalo za své a my i tak celkem dbali na učení (mluvím za sebe a bližší okolí, samozřejmě ne o všech, protože ne všichni si brali k srdci, že jde o poslední půlrok, který jde na zápis na přihlášku). O pololetí jsme si řekli, že na školu "sereme" a nyní už zbývá jen příprava na přijímačky. Doba poklidu a míru po nich byla zatím v nedohlednu, ale i ta přišla. A i tehdy jsme se nikdo nedrželi svých slov a známky, ačkoliv jsme si trošku zhoršili, jsou stále na úrovni.
A teď přišly ty poslední dny, které strávíme společně. Nějak se s tím nedokážu smířit. Nějak si nedokážu uvědomit, že po prázdninách se uvidíme maximálně na rozlučáku a pak už je to v rukou náhody. V pondělí a v úterý jsme strávili na vizovické Revice a já si uvědomila, že mám bezva třídu a bezva spolužáky (alespoň většinu) a že je vlastně opustit nechci. Špatně se seznamuju s novými lidmi, takže nevím jak budu vycházet se spolužáky na střední škole.
Čas utíká rychle. Bere i dává životy, bere i dává štěstí. Rozhodně nerozdává karty spravedlivě a nám jenom zbývá mu být neustále v patách. Následovat ho. A stárnout. Možná si říkáte, že když je mi patnáct, tak nemám o stáří ani tušení. Je to pravda, nemám. Ale jednou ten čas příjde, jednou se postavím sama na nohy a pocítim ten zub času. Protože všechno tak rychle utíká...

Střihoruký Edward

11. června 2012 v 18:01 | Jannie |  Recenze a kritiky

Ke shlédnutí tohoto filmu jsem se odhodlala hlavně díky doporučení kamarádky Scriptin. Seděly jsme tak po odpoledním vyučování na lavičce a povídaly si o slávě a oblíbenosti Johnnyho Deppa. Scriptin mi navrhla pár filmů, na něž bych se měla podívat, protože v nich prý výborně hraje. (Například Karlík a továrna na čokoládu, v němž jsem na Johnnym spozorovala první sparrowovské moresy.) Ale hlavně mezi ně patřil právě Střihoruký Edward.
Popravdě jsem tomu moc šancí nedávala, ale stáhla jsem si jej, už jen proto, že hravní roli obsadil mladičký Johnny, který je podle mě hercem na svém místě. Stala jsem se jím přímo posedlou poslední dobou. Všechny jeho slavné filmy mě opět usvědčili v mém názoru, že on má vážně talent. A to ještě nemluvím o Pirátech z Karibiku, v nichž si lepší hlavní postavu vybrat nemohli. Tak mně napadá, že Johnny většinou zaujímá právě ty hlavní role, a podle mě by mu ani nějaká vedlejší moc neslušela.
Ale abych se vrátila ke Střihorukému Edwardovi...Film ve mě zanechal spoustu dojmů a já si ho další den musela pustit zase. Prosím ty, kteří Johnnyho neradi vidí ve filmu, ať v tuto chvíli přestanou číst a zdrží se všech komentářů typu, jak jsem si to mohla pouštět dvakrát. Ale je to pravda, pouštěla. Zaujala mě jak Edwardova postava, tak ono křehké pouto, které se vytvořilo mezí ní a Pegginou dcerou Kim. Myslím, že šlo zčásti a jakýsi ochranitelský pud z její strany a touhy ve všem jí pomoci a jistého okouzlení ze strany jeho. Zpočátku se ho možná bála, ale později jí jistě připadal tak zranitelný a plachý.
Zlomovým bodem se podle mě stala krádež u Kimina přítele Jima, který ji narafičil u sebe doma schválně, kvůli přehnaným opatřením svých rodičů. Vina padne později na Edwarda. Kim se mu omlouvá, že mu neřekli o tom, že jde vlastně o Jimův dům, avšak on ji překvapí odpovědí, že o tom věděl. Proč to tedy udělal? Protože to chtěla.
Mohlo by se zdát, že vztah mezi krásnou Kim a zjizveným a ustrašeným Edwardem je nereálný. Ale právě takové vztahy bývají nejhezčí.
Ve filmu mě překvapovalo chování Joyce. Její svádění a podlézání mě až rozesmívalo. Hlavně ta scéna v salonu. Ten Edwardův zděšený výraz mě až přiměl litovat ho, chudáčka. Ale ty fámy, které potom roznesla, baba jedna. V tomhle případě by se dalo uplatnit přísloví, za dobrotu na žebrotu. Keříčky jim může stříhat, psiskům tvořit nové střihy a je oblažovat novými účesy, ale jakmile se dostane do potíží, přestanou o něj jevit zájem. Štěstí že Peggy měla tak dobrotivou a obětavou povahu a Kim byla alespoň trošku po ní.
Závěrečná scéna mě ohromovala a dojímala zároveň. Jim dostal, co si zasloužil a Edwardovi a Kim nakonec bylo souzeno být rozděleni. Možná to tak byl lepší. Jemu bylo lépe o samotě, bez doteku civilizace a otravných lidí a ona se zbavila postu vyvrhela, že má v rodině údajného "zloděje a násilníka".
Génius Tim burton přesně vystihl podobu malého městečka, v němž je to přeplněno drbnami lačnícími po nových událostech, pilně pracujícími muži a také jednou závislačkou na víře v Boha. Dosadil herce, bez nichž by film nebyl tím, čím je. Ale to hlavně bez Johnnyho Deppa. Protože bez jeho ustrašeného výrazu a ochotě ve všem pomoct, bez jeho úsměvu, bez něhož bych ho snad ani nepoznala, by Střihoruký Edward nebyl tak pěkným příběhem o tom, jak se zrodil sníh...

Mým každodenním šálkem čaje...

2. června 2012 v 14:18 | Jannie |  Téma týdne
...jsou slova. A to v každém slova smyslu. Ať už otevřu knihu a s úsměvem se začtu do příběhu nebo vytáhnu sešit a začnu něco spisovat nebo se uchýlím k sáhodlouhým a nekonečným konverzacím s mým nejmenovaným příbuzným. Ta potřeba je tak silná, nevydržela bych jeden den něco z toho nedělat.
Na podobné téma jsem psala ve škole slohovku. Z výběru témat jsem zvolila "Čím je mi kniha" a popsala do něj veškeré mé pocity, euforii a štěstí, když jednu z nich otevřu a smutek a žal, když ji zavírám. Podle mě to byla slohovka z celého srdce. Napsala jsem upřímné pravdy, co si o četbě myslím a jaké mám ke knihám postavení (které je samozřejmě kladné). Také jsem dodala názory mého šíleného bratra, který vzdor svému věku, kdy už by se dalo předpokládat, že dostane trochu rozumu a jeho chytrou hlavinku naplní nějaké smysluplnější názory, prohlašuje, že až se stane prezidentem či jinou vůdčí osobou státu, spalí všechny knihy a čtenáře pošle do koncentráku. On sám psal ve své práci o mé tkz. nemoci literaturství, kterou prý doslova již čtyři roky trpím a vše prýští ze závislosti ze čtení a potřebě psát spisovně. To jest jeho ujetý názor. A jeho plán naprosto nereálny a neuskutečnitelný. Když pominu ten koncentrák, tak bych se tomu i zasmála.
Nyní jsem vám trochu nastínila můj každodenní šálek čaje; a tím tedy není jenom četba a psaní, ale také nekonečné dohadování a potyčky s bratrem, který, ač jsme sourozenci, zastává naprosto opačný názor a cití potřebu své záporné pocity keknihám rozhlašovat do světa. Svým způsobem má trošku pravdu; možná až nadmíru čtu, ale podle mě je to lepší šálek čaje, než být dobrovolně uvěznená u pitomých a a nicnepřinášejících počítačových her, často plných krve a jiných agresivit, jako je to bohužel v jeho případě.