Srpen 2012

Černá

18. srpna 2012 v 17:37 | Jannie |  Téma týdne
K tomuto tématu mě nenapadl žádný smysluplný článek a už jsem dlouho negrafičila, tak jsem udělala takové jednoduché hodinky. Pohrála jsem si s černou a bílou. Práce tak na pět minut. Ocením pochvalu i kritiku.


Dárek k narozeninám na poslední chvíli

12. srpna 2012 v 13:37 | Jannie |  Kresby-moje tvorba
Všimla jsem si, že jsem na blog už delší dobu nedala nějakou kresbu. Proto jsem se rozhodla zveřejnit kresbu tužkou mých rodičů. Ten obrázek jsem jim kreslila k narozeninám, oba dva slavili společně čtyřicítku a tak to bylo víc slavnostní. Zajímavé je, že jsem se k tomu dlouho nemohla dokopat a kreslila jsem to až na poslední chvíli. Zabralo mi to celé tři dny, ale aspoň jsem se vyhnula přípravám na tu velkou sešlost, což samozřejmě doprovázela spousta křiku, výbuchy zoufalství a zhroucených nervů :DD Doufám, že kresbu ohodnotíte :))

PS: Podoba zaručena :D
PS2: Pravda, krapet jsem je omladila :D


Můj domácí mazlíček

10. srpna 2012 v 14:57 | Jannie |  Téma týdne

1. Máme doma rybičky. Vesele si brouzdají ve vodách svého "atlantiku", pokud vidí zraněného jedince, stanou se z nich dravci a kanibalové a čistotu jim zajišťuje velká, placatá a ošklivá ryba věčně přisátána sklo. S takovými exempláři bych se nikdy v životě nemazlila. Akvárium máme doma, ale rozhodně nejsou moje. Naštěstí.

2. Venku hlídá naše obydlí pes. Je to jezevčík křížený s pouliční směsí. Fotka ZDE. Je již starý, sotva něco vidí, slyší a jediná jeho denní činnost je spánek a občasný lok vody, či nějaká ta kost od oběda. Těžko bychom ho pokládali za obránce, který by za nás položil život. Ale máme ho rádi, občas se s ním i pomazlíme, ovšem bydlí venku.

3. Želví sestřičky stráží pokoj mých bratrů. Věčně se opalují na slizkém kameni, který vévodí jejich akváriu, voda má opravdu "chutně" zelený nádech a o každou potravu se rvou jako psi. Jsou agresivní a svými tlamami odstrašují okolí ve vzdálenosti několika metrů. Moje kůže již několikrát pocítila ostří jejich drápu. Proto bych je rozhodně nepokládala za přítulné želvičky, s kterými bych se nedej bože mazlila!

4. Křeččí katastrofa aneb nekonečný zástup křečků džungarských dříve nebo později končících v hrobečku na zahradě pod břízou. Ano, jsou to chudáčci. Jejich pohyb je omezený na prostor 50x30 cm v hromadě pilin, domečku ze starého, vyschlého kokosu. Jedinou zábavou jim je okusování slizké napáječky a plastového kolotoče, v němž se ani neobtěžují točit. Proto se nedivím, že se unudili k smrti. A popravdě se s nimi ani mazlit nedá.

Takže, to je naše domácí zvířectvo. Máme jich hodně, ale ani jednomu bych s určitostí neřekla Můj domácí mazlíček.

Sázka aneb 5 facek na obzoru

7. srpna 2012 v 10:57 | Jannie |  Deníček
Nikdy jsem se příliš nesázela. Připadalo mi to jako hloupá záležitost, kde jde spíše o štěstí. Avšak letos o prázdninách se můj názor docela pozměnil. Když nejde o peníze, může být sázka i zábavná.
Začátkem července jsem byla na tři dny u babičky na takové menší prázdniny. Byla tam i moje sestřenka se svým malým bráškou, kterému budu říkat M. Abych se ty tři dny nenudila, dotáhla jsem si s sebou celý svůj kufřík s korálky a hned na místě jsem zkusila vyrobit mořskou hvězdu (náhled ZDE). Bystrý bratránek M. si samozřejmě všiml mojí snahy a začal provokovat. Pokoušel se mě přimět uvěřit, že to nezvládnu. Bylo to docela možné, protože jsem to dělala poprvé, ale moje tvrdohlavá povaha mi nedovolila se vzdát a tak jsem mu začala oponovat. Dohadovali jsme se přibližně pět minut a pak padla ta zásadní věta.
"Vsaď se."
A sázka byla na světě. Vsadili jsme se o zmrzlinu, že to do večera nestihnu. Svrdili jsme sázku sevřením dlaní a já samozřejmě vyhrála. M. byl pěkně naštvaný, ale musel dostát dohody a zmrzku mi koupil. Jak ta skvěle chutnala!
Avšak ta hlavní sázka, která mi dodala do života potřebnou radost, se udála právě včera. Jak jinak, vsadily jsme se s kamarádkou Sněhurkou. Ona je přímo závislá na výhře, ještě nikdy snad neprohrála hádku a obětovala by cokoliv. Samozřejmě to podle mě není moc dobrý pohled na svět, protože nemůžeme přece obětovat cokoliv jen kvůli výhře. Avšak ona by toho možná schopná byla. Začala jsem ji tedy dráždit, že jednoho dne se určitě vzdá. Opět se začala dohadovat. A tak jsme uzavřeli sázku, která má však trošku větší ráži, než nevinná sázka o zmrzlinku.
Pokud do 10 LET, přesněji do 6.8. 2022, úderem dvanácté hodiny, nepřistihnu Sněhurku při prohře, může ona uštědřit mojí osobě PĚT FACEK po dobu, jakou bude chtít. Pokud ji však přistihnu, dostane facky ona. Podaly jsme si imaginárně ruce a stvrdili to s tím, že neplatí žádné křížkování a podvody. Takže za deset let uvidíme a já vám tady slibuji, že ji přiměju prohrát. Alespoň jednou v životě prohraje. A ačkoliv si to nechce připustit, někdy je lepší se nehádat a zkrátka se vzdát.
Tak, doufám, že vážnější sázku nikdy neuzavřu, protože mi hrozí pět peprných facek od Sněhurky a pokud prohraju, bude to bolet. :D Držtě mi palce lidičky.

Být geniálním není jednoduché

3. srpna 2012 v 20:02 | Jannie |  Téma týdne
Své schopnosti můžeme neustále rozvíjet. Nejprve jde o pouhé nadání, které však má spousta jedinců a tak člověk vcelku není ničím výjimečný, poté se jedná o talent, jež už není tak častý a který je podle mě hodně důležitý, když se chce člověk dané věci věnovat. A nakonec můžeme být v oboru geniální. A to už je zatraceně těžká věc.
Podle mě musí být genialita vrozená. Nikdo se jí jentak nenaučí, nikdo si ji nekoupí. Genialita je dar, který je dán pouze malému množství lidí. A ti to v životě nemají jendoduché. Určitě mají jiné myšlenkové pochody, jinak myslí, jinak dochází k závěrům. Proto jsou schopní vymýšlet tak neuvěřitelné věci, které spousta lidí nepochopí.
Na jedné přednášce o sexuálních nemocech jsem se dozvěděla, že neurosyfilis způsobuje v posledním stádiu nemoci velký tlak na jednu část mozku, díky čemuž je postižený mnohdy pokládán za geniálního. Jeho myšlenky jsou prý naprosto nelogické a vymyslet něco podobného v normálním stavu je prý nemožné. Syfilis prý trápil Bedřicha Smetanu, který přece právě ke konci života zažíval neplodnější období, co se týče tvorby. Tady je důkaz, že genialita může být i vyvoláná nepříjemnou nemocí.
Genialita má tedy své chyby. Lidi, kteří se mohou chlubit IQ větší než 130 jsou sice nadmíru chytří, avšak jistě to nemají lehké. Hodně se nad vším zaobírají a přesto nejsou spokojení.
Možná proto bych nikdy geniální být nechtěla.